Najednou - Iva Maresova
vrcholcích v noci panuje sníh,
ani stopa po lidech.
Ta samota královstvím v n?m?,
královnou jsem vlo?ek v?ech.
U? kvílí vítr a h?mí bou?e v srdci mém.
Já byla v zámku vězněna.
Skr?vej city, bu? sk?íňka zam?ená.
To táta chtěl, ty dny pry? jsou.
Svět zná tvá? mou.
Najednou, najednou
chci skon?it s tou hloupou hrou.
Najednou, najednou
dve?mi prásknu za sebou.
Já jsem svá,
to chci dokázat v?em.
V bou?i rozkvétám
a mráz v du?i vítězí nad sluncem.
Je zvlá?tní, jak z té dálky
se v?echno men?ím zdá.
I ten strach, co ve mně vládnul,
je loutka bezmocná.
Jen vyzkou?ím, jak mocná jsem,
a k v??inám mě zvedne zem.
V mé ?í?i bez konce chci ?ít,
klid mít.
Najednou, najednou
volná jsem, krá?ím oblohou.
Najednou, najednou
mé slzy ?perkem jsou.
Já jsem svá,
Zlobu vy?eptám v tichu mrazivém.
jsem hrá? i rvá?.
V bou?i rozkvétám.
Moc má se vzduchem vzná?í
v proudu neznámém.
A chladná du?e zá?í
v krystalcích jak diadém.
Mé my?lenky se t?í?tí,
jedna smysl má.
Je pasé minulost,
kdy? svítat za?íná.
Najednou, najednou
úsvit dává mi sílu svou.
Najednou, najednou
u? nejsem dívenkou.
Já jsem svá,
k?ídla má hlas m?j.
V bou?i rozkvétám,
chci ?ít v zimě bez konce ?ivot sv?j.